Internetový časopis pre pôvodné teoretické a výskumné štúdie z oblasti spoločenských vied

Ageing from a pluralistic perspective

Ageing from a pluralistic perspective

Autor:

Petr Slováček, Faculty of Public Policies, The Institute of Pedagogical and Psychological Sciences, Silesian University in Opava, Czech Republic, PSlovacek@seznam.cz

doi: https://doi.org/10.31577/cas.2019.02.553   


ISSN: 1335-3608

Abstrakt (sk)

Problematika stáří a stárnutí patří ve filosofii k okrajovým tématům. To dokládá nejen pohled do dějin filosofie, kde bychom mohli najít jen nemnoho textů a autorů adresně se snažících naše porozumění stáří prohloubit, jako je tomu například u Cicerona (Cato starší o stárnutí), Plútarcha (An seni respublica gerenda; Moralia 783B-797F) či z nám bližších Schopenhauera (Pererga a  Paralipomena, malé filosofické spisy) a S. de Beauvoirové (La Vieillesse), ale také konstatování vycházející z nedávných či téměř současných pokusů o širší zhodnocení místa otázky stáří ve filosofii. Důvody této marginální pozice problematiky stáří ve filosofii jsou především dva:

A) téma stáří a starých lidí není příliš atraktivní a jen těžko může soupeřit s velkými filosofickými problémy, z nichž uveďme především otázku smrti, neboť právě v jejím stínu často odkazy ke stáří a stárnutí nacházíme. Toto tvrzení platí jak s ohledem na dějiny filosofie, tak s ohledem na filosofii současnou, v jejímž rámci se stáří a stárnutí věnují jen nemnozí, z nichž na tomto místě můžeme předběžně zmínit alespoň M. C. Nussbaumovou,  J. Baarse, T. Rentsche, H. Kunnemana, D. Carra, M. Schweda. Mnohdy pak významné příspěvky s filosofickým přesahem, totiž takové, jež se ptají po významu stáří, nacházíme spíše v psychologii, literatuře, gerontologii či etice pomáhajících profesí.

B) teprve kvalitativní rozvoj životních podmínek, možností medicínských věd a péče (ošetřovatelství) v moderní době, a dodejme také nízký demografický přírůstek, učinil ze starých lidí významnou součást populace a zároveň je postavil před řadu nelehkých výzev (zvláště seberealizaci,  ideál mládí a snad i ideál úspěšného stáří). Jinými slovy řečeno, ze starých lidí přestala být nepatrná výjimka či téměř vybočení z přirozenosti, ale závažný sociopolitický problém vyžadující interdisciplinární, tedy také filosofický, přístup.

Cílem předkládaného článku je na nejobecnější rovině poukázat na vazby mezi filosofií, starými lidmi a stárnutím, což může být, jak bylo poznamenáno výše s ohledem na současný stav, považováno za marginální filosofické téma. Filosofie totiž, a to přinejmenším od Sokratových časů, se orientovala spíše na člověka, jenž je mnohého schopen. Tento aspekt zájmu pak byl konkretizován v moderní filosofii zvláště skrze ideál autonomie jako schopnosti sebevlády. Není tedy divu, že marginalizované skupiny, a náš pohled se obrací především ke starým lidem, zůstaly spíše na okraji. Předkládaný článek přistupuje k problematice starých lidí, stárnutí z hlediska tzv. pluralistické pozice, neboť se ukazuje, že právě zaujetí této perspektivy nedovoluje zjednodušující přístup ke stárnutí a jeho rozličným podobám a formám, jež jsou obvykle spjaty se ztrátou. Na tomto místě je pak důležité zmínit, že možnost ztráty je strukturálním rysem nejen pluralistické perspektivy, ale také narativistické koncepce identity tak často využívané v psychologii a sociologii zvláště v kontextu širšího tématu smyslu života, jež především v období stáří získává na intenzitě a závažnosti. Přirozená potřeba uznání ztráty v narativistickém kontextu odkazuje stejně tak přirozeně místu, kde je jí věnován značný prostor. Pokud se pak podíváme na genealogii tohoto problému, vystupuje jako zásadní konfrontace mezi Platónem a některými sofisty a jako zvláště klíčová pozice Aristotelova.   Z těchto důvodů, abychom tedy ukázali jak pluralistická perspektiva využívá ztráty jakožto klíčového aspektu lidského života, se článek věnuje rozdílu mezi pluralismem a monismem s tím, že výsledky jejich konfrontace jsou vztaženy k otázce stárnutí. V konkrétní rovině jsou cíle článku tyto: a) vyjít z možnosti ztráty spjaté se ctnostnou volbou a ukázat, jak je této situaci rozuměno v pluralistickém kontextu. Protože pak tato problematika stojí mezi Platónem a některými sofisty, zabývá se článek relevantními aspekty dialogu Protagoras, v němž můžeme právě lokalizovat původní konfrontaci mezi pluralismem a monismem, což z něj činí významnou křižovatku v západním etickém myšlení; b) vztáhnout získané poznatky na vybranou marginalizovanou skupinu, tedy staré lidi; c) naznačit možný přínos pluralistické perspektivy pro pomáhající profese.

Abstract

The issue of old age and ageing covers only the periphery in philosophy. This may be illustrated by taking a look at the history of philosophy within which only a few texts and authors could be found taking pains to shape our understanding of old age. Among them there have been Cicero (Cato the Elder on Old Age), Plutarch (An seni respublica gerenda; Moralia 783B-797F) and, closer to us in time, Schopenhauer (Pererga and Paralipomena, Short Philosophical Essays) and S. de Beauvoir (La Vieillesse). Despite this, there has been more recent attempts at a more complex assessment of the issue of old age in philosophy. There are two essential reasons for the historical marginal positioning of old age in philosophy:

Firstly, the topic of old age and elderly people is less attractive; it  struggles to make its way against the great issues of philosophy and  is more found in its shade when regarding the issue of death. This statement proves valid both in considering the history of philosophy and modern philosophy within which not many authors pay attention to questions of old age and ageing. From among the few, M. C. Nussbaum, J. Baars, T. Rentsch, H. Kunneman, D. Carr, M. Schwed, can be mentioned at this point. It is more often the case that important contributions that address the essence of old age and overlap into philosophy are to be found on miscellaneous research grounds;  such as in psychology, literature, gerontology, or ethics of the helping professions.

Secondly, it was only the qualitative development of environmental conditions, the possibilities of medical science and nursing care in the modern era, and also the low demographic increase in population, that have made the elderly an important part of the population, which, in turn, had them facing a number of challenges: self-realisation, the ideal of youth and, hopefully, the ideal of a successful old age. In other words, elderly people stopped being a minor exception or a deviation from nature, but also an important socio-political issue requiring both an inter-disciplinary and a philosophical approach.

On a broad level the goal of this article is to draw attention to the connections among philosophy, the elderly, and ageing, which has been historically marginalized. Philosophy, at least since the times of Socrates, has focused, though not exclusively, on the individual, who is indeed capable of many things. This was made concrete in modern philosophy in the ideal of autonomy as the ability to be one’s own ruler. It is no wonder that marginalized groups, and we are especially interested in the elderly, have also remained on the fringe of interest for philosophers. The article approaches the topic of the elderly, old age, and ageing from what is called a pluralistic position because this can allow for the avoidance of oversimplification which is often connected with the concept of loss. It is important to mention in this connection that the possibility of loss is a structural feature, not only of the pluralistic perspective, but also from the perspective of the narrativistic conception of identity, so often used in psychology and sociology especially in the context of the broader thema of the meaning of life. The natural need for the recognition of loss in the narrativistic approach to human identity leads also naturally to the context where loss is profoundly discussed.  If we look at the genealogy of this problem, the confrontation between Plato and the sophists emerges as important and the position of Aristotle as pivotal.  For this purpose, to show how a pluralistic perspective uses loss as a key feature of human life, attention is paid to the difference between pluralism and monism in order to be able to capture the most significant elements by means of their confrontation, and from the point of view of our topic. A possible contribution of the pluralistic approach to the topic of the elderly and old age is also reflected. This could, in my opinion, be beneficial for the caring professions. More specifically the goals of the following text are: a) to proceed from the possibility of loss in connection with virtuous choice and indicate the way in which it has been traditionally understood; preferably in confrontation with the monistic perspective. Because of the central role of the discussion amongst Plato or sophists, attention is paid to Plato´s dialogue Protagoras; where the basic distinctions of pluralistic and monistic approach to ethical matter are presented and where we can find the crossroad of western ethical thinking; b) to relate the acquired knowledge to a chosen specific group threatened by marginalization; the elderly; c) to suggest a possible contribution of the pluralistic perspective for working with the elderly.

Keywords

Pluralism. Monism. Marginalized groups. Stigmatization. Elderly people. Philosophy.

Bibliografické informácie (sk)

SLOVÁČEK, Petr. Ageing from a  pluralistic perspective. In Človek a  spoločnosť [Individual and Society], 2019, roč. 22, č. 2, s. 1-9. doi: https://doi.org/10.31577/cas.2019.02.553   

Bibliographic information

SLOVÁČEK, Petr. Ageing from a  pluralistic perspective. In Človek a  spoločnosť [Individual and Society], 2019, Vol. 22, No. 2, pp. 1-9. doi: https://doi.org/10.31577/cas.2019.02.553   

Článok v PDF

Zdieľať článok